Lavičkářsko-kovářský kurz (6.-10.6.2017)

S Malým Bobem jsem se potkal loni celkem náhodou, když jsme se ženou začali hledat někoho, kdo by nám pomohl s rekonstrukcí roubené světnice staré chalupy u Blatné. Samozřejmě jsme hledali pokud možno v blízkém okolí, a tak jsme časem na internetu objevili Bobovy stránky. Bob se celkem ochotně přijel na naši chalupu podívat, a když nám přislíbil svou pomoc při rekonstrukci, usoudil jsem, že účast na jeho kursech bude pro mne dobrou přípravou pro úkol, jehož se chci na chalupě ujmout. Rozhodl jsem se jet letos na lavičkářsko-kovářský kurs, protože kovařina mne jako strojaře vždycky zajímala. Fotku lavičky, kterou jsme měl na kursu "zmáknout", jsem viděl na netu a líbila se mně i mé ženě...
Dlouho očekávaný den K nastal pátého června, když jsem večer již za tmy dorazil na místo do NVuB. Bob mne telefonem navedl ke své chaloupce, temné a opuštěné - byl jsem tam první - a tak jsem dřevařský areál kolem Bobovy "chaloupky" objevoval samostatně. Našel jsem kohoutek s pitnou vodou, kadibudku i plácek na stan, a tak mi do rána nic nechybělo. Později večer ještě dorazil Miki s Arnoštem, a mohli jsme si vyměnit první dojmy.
Druhý den ráno dorazili oba mistři - tesařský i kovářský - rozdělili si losem kurzisty a hurá do práce. Měl jsem celkem kuráž, jako celoživotní a tedy dlouholetý kutil a modelář jsem už se dřevem leccos zkusil, ale přesto jsem se stále dovídal nové věci, třeba drobnosti, ale důležité z hlediska dosažení dobrého výsledku práce. Hoblovat rovnou desku bez suků je možná celkem snadné, ale jak s hoblíkem na suky, to vím až teď po kursu. Totéž platí o dalších technikách a nářadí, které jsem sice uměl vzít do ruky už předtím, ale ty drobné detaily, které se tolik projeví na kvalitě výsledku - díky za ně, Bobe! A rovněž díky za trpělivost, s níž ses nám všem věnoval, vysvětluje znovu a znovu potřebné postupy a fígle. Na lavičce se vyskytlo celkem trojí různé dřevo, což přineslo další zajímavé zkušenosti.
Druhý den jsem nastoupil "šichtu" v kovárně, kde vládl mistr František. Tady bylo pro mne více zcela nových věcí - třeba to, že pro výheň výborně vyhoví černé kamenné uhlí, nebo že nemá smysl pracovat s menším než kilovým kladivem. A tady nastala drobná potíž - člověk, léta živý z práce u počítače a posilovnu neznající, se prostě musí smířit s tím, že půldruhakilové kladivo v jedné ruce je docela dost, a po pěti (i čtyřech) pořádných úderech je problém kladivo pořádně zvednout, natož se s ním rázně trefit do správného místa. Pár sekund oddechu by ruka ocenila, ale ty nemáte, železo lze kouti jen, pokud je žhavé....
Naštěstí nás v tom mistr Franta nenechal a pracoval s námi, tu v roli pomocníka (který odváděl tu největší část fyzické práce s dvouručním kladivem), a tu zas v roli mistra, který několika přesnými údery srovnal naše neuměle omlácené dílo. Díky tomu všemu jsme do večera ukuli každý své dláto, nástroj pohledný, ostrý a funkční, s nímž jsme pak další dny pokračovali v tesařině, samozřejmě spolu s dalším náčiním, které každému účastníku poskytl Bob.
Moc zajímavé pro mne bylo vnímat rozdíly v obou řemeslech, bezesporu obdobně tvůrčích a úctyhodných. Tu práce s voňavým a živým materiálem, tam oheň a dým téměř pekelný. Tu, když se mistr tesař "utne", může být zkažený celý kus, tam, pokřivené železo se znovu ohřeje a celé se přetvaruje.
Myslím, že skloubení obou řemesel do jednoho kursu, kde si člověk nejen "přičichne" k práci, ale vlastnoručně si (s menší či větší dopomocí mistra) zhotoví dva plně použitelné a velmi pohledné výrobky, bylo šťastným nápadem, ať už na to přišel ten či onen. Na oba své výtvory jsem náležitě hrdý a těším se na pokračování - kromě roubenkářského kursu, který si už napevno plánuji na příští rok, uvažuji i o bližším seznámení s kovařinou.
Roberte a Františku - oběma díky!
 
Aleš P.