Jedná se o stavbu, určenou k trvalému bydlení, vytvořenou věrně podle staré stavební tradice podšumaví. Venkovní pohledové členění fasády věrně kopíruje historické stavební zvyklosti v oblasti. Vnitřní půdorys domu je rovněž typicky tříprostorově členěn. Obytná část stavby je roubená ze smrkových klád, stropy jsou trámové se středovým průvlakem, nebo povalové. Plynule navazující hospodářská budova je rámové konstrukce, pobité prkny. Obě části jsou spojeny průběžnou valbovou, resp. sedlovou střechou. Krov je jednoduchý hambalkový, střešní krytina šindelová. Podkroví není obyvatelné.
Materiálem je smrk, vytěžený v nedalekém lese v pečlivě vybraném, pro těžbu dřeva nejvhodnějším období. Po pokácení byly kmeny ponechány tak, aby mohly co nejvíce přirozeně vyschnout ještě před dalším zpracováním.
Před ručním opracováním byly kmeny na katru zpracovány do tvaru prizem, šířky 28cm pro obvodové stěny, resp. 20cm pro příčky. Přímo na staveništi jsou potom ručně otesány, aby se docílilo hladkého, trvanlivého povrchu klád s nezaměnitelným rukopisem. Prkna, získaná při zpracování na katru, budou sloužit k vnějšímu opláštění hospodářské budovy rámové konstrukce, navazující na vlastní obytnou roubenici.
Při opravdu tradiční české technologii roubení, vycházející ze spojování klád na typický rohový spoj "dvojitou rybinu", byla mezi jednotlivými kládami ponechána horizontální mezera, která se následně dotěsňovala mechem nebo pazdeřím a chránila vymazávkou, což je poměrně choulostivý detail, vyžadující pracnou údržbu. (Souhrná délka takové spáry se počítá na kilometry). Proto jsme se rozhodli spojit českou tradici s pokrokovějším zpracováním, typicky používaným při řemeslné stavbě tzv. „kanadských“ srubů, kdy je povrch nad sebou ložených klád pečlivě obkreslen a následně zatesán tak, aby byl kontakt těsný, perfektní, a nebylo třeba žádného dalšího dotěsňování, což u českých výrobců roubenic rozhodně není samozřejmostí.
Stavíme z otesaných prizem, tedy "ze stran" jsou klády otesány, se svislými rovinami, "nahoře a dole" je ponechán přirozený povrch (ručně odkorněného) kmene, jednotlivé klády jsou tedy značně nepravidelné a konické, což zpracování opět komplikuje. Tento postup je velice pracný, umožňuje maximální využití materiálu, a není možné ho napodobit průmyslově. Výsledek nese nezaměnitelný punc řemeslné práce. Využití klád v jejich přirozeném tvaru vnáší do celé stavby přirozenou nepravidelnost, hotová stěna nabízí lidskému oku bezpočet krásných, originálních detailů.
Stavitelé: Honza Vágner (hlavní stavbyvedoucí), Míla Homr (vlastník), Hynek Šalplachta, Robert Malý
Obrázky s komentáři k výrobě této roubenice najdete na stránce Roubení.
