V Norsku je tradice pálení dřevního dehtu stále živá. Staré dřevěné kostely nazývané Stav-kirke (viz obrázek na úvodní stránce) je povoleno natírat pouze tímto tradičně vypáleným dehtem, který je nejkvalitnější. Průmyslově se dřevní dehet také vyrábí, je lacinější a je s oblibou používán na venkovní nátěry nových i starších lidských obydlí. V Čechách se dehet dřív také pálil a používal převážně pro výrobu kolomazi. Pozůstatky této kultury potkáváme dodnes v místních názvech: Dehtář, Dehetník,...
Dřevní dehet se pálí v podobných milířích, v jakých se pálilo dřevěné uhlí (třeba v pohádce Pyšná princezna), jen s tím rozdílem, že místo bukového dříví se používá smolnatá borovice. Vedlejším produktem je pak dřevěné uhlí, výtečné pro kováře do výhní. Dřevní dehet není vlastně nic jiného než smůla, která v milíři z naštípané borovice při vysoké teplotě vytéká.
Dřevěné domy a kostely chráněné tímto nátěrem mají nezaměnitelnou barvu, od tmavě hnědé (stinné, severní stěny) až po zlatavou (stěny obrácené k jihu, ke Slunci). Barvu nanášeného dřevního dehtu můžeme též volit mírou jeho zředění. Ideální poměr je prý 1/3 dřevního dehtu, 1/3 lněného oleje a 1/3 terpentýnu. Již staří Vikingové používali tuto směs na ochranu svých dřevěných lodí. Nebo je napouštěli samotným lněným olejem, dokud dřevo sálo. Na obrázku vlevo nahoře je norský kostelík natíraný dřevním dehtem. Všimněte si rozdílných barev na jeho povrchu, čerstvě natřený byl jen hnědý...
Na následujících fotografiích jsou zachyceny jednotlivé fáze stavby, pálení a hašení milíře. Stavělo ho asi 10 lidí 3 dny z předem připraveného naštípaného borového dříví. Hořel asi 20 hodin. Spotřeba dříví byla 8 krychlových metrů. Vypáleného dehtu vyteklo kolem 500 litrů...
Nahlédnout můžete i do materiálů norského Institutu pro kulturní dědictví (norsky, obrazové komentáře): Výroba tradičního dřevního dehtu a Nátěry dřevním dehtem.